k startowej stronje | archiw | impresum | kontakt
sobota, 19.05.2012 | k dolnoserbskej wersiji
Fabian Kaulfürst, Budyšin 10.02.2005
Poradźene Póstnicy
Tak husće wobsydleny ani Tokio njeje: tři wćipne duše na jeničkim kwadratnym metru. Je póstniska sobota a na laminaće „Centrifugi“, jeničkeje serbskeje korčmy w Lipsku, je so syła zadkow wusydała.
Ludźo, kotřiž swojim kokačkam tajkule strapacu načinja, čakaja na program. Do jednoho kuta stłóčeni sedźa zeleni medicinarjo, na tamnym kóncu su sej chemikarjo w žołtych košlach a čapkach městno wubědźili. Mjez nimi čapaja běli biologojo a fyzikarjo w oranžowych t-shirtach, TV (skótni lěkarjo w sukničkach) a WiWi (šlipsaći njewólnicy hospodarskich wědomosćow) – čłonojo póstniskich radow jednotliwych fachowych směrow. Woni maja swoje předstajenja hižo za sobu, we wjetšich žurlach, z wjace ludźimi. Njekomfortabelnje zaměstnjeni čakaja na Sorabiju. Najmjeńša rada – definowana skerje po narodnosći hač po studijnym předmjeće – je poslednja w rjedźe Lipsčanskich studentskich póstnic. Program ma dobre mjeno mjez tymi, kotřiž so w měšćanskej swjedźenskej scenje trochu znaja. Hewak drje njeby telko ludźi dobrowólnje z posledkom špundowanje trěło …
Sydom hrajerjow steji za zawěškom. Wjele prócy su nałožowali, wjace potu přeliwali. Nětko ma so wopokazać, hač so jich dźěło mytuje. Powitanska scenka nawjazuje na lětuše programy druhich póstniskich radow. Reakcije su wótre: Wšitcy bjakaja swoje hesła. Najoriginelniše wołančko maja fyzikarjo: „Schlau wie Ein Stein!“ Najwótřišo rjeja – to w Lipsku nikoho njedźiwa – chemikarjo. A hižo smy wosrjedź programa. Sceny su wotměnjawe. Zdźěla su po teksće a zdźěla po hrajerskim wukonu sylne. Naraz šok! Lipšćanski NPD kandidat za městno wyšeho měšćanosty Korn steji na jewišću. Skeč pohibuje so – kak móhło to hinak być – na hranicy znjesliweho. Ale trjechi połnje do čorneho. Bruna juška tak a tak wšitkim přitomnym smjerdźi, ćim bóle po tutej scenje. Tež w druhich poskićenjach dopokazuja Sorabičenjo swój kabaretny čuch. Publikum spěwa kaž kóžde lěto refreny spěwow hnydom sobu. A zo maja dwurěčni Serbja při wulehnjenju słownych hrow tójšto předskoka před druhimi radami, je stary lac.
Kónčny spěw. Přihladowarstwo z dweju přičin zastona. „Hižo nimo?!“, žaruje jedna strona póstniskeje duše, „Skónčnje přesedźane zadki hibać“, wjeseli so druha. A potom dźe do hornjeho poschoda na wuhódnoćenje. Kritika druhich radow je krótka. Hłowny dypk, kaž přeco: „Přemała žurla!“ Zastupjerjo BaHu (póstniskeje rady Wysokeje šule za techniku, hospodarstwo a kulturu) předstajeja swój posudk serbsce. Jich rěčnik drje sej při tym jazyk nimale złama, wuskoči pak za Serbow zrozumliwe wuprajenje … Tuž wuprasny jako wotmołwa hesło Lipšćanskich łužiskich studentow: „Sorabija haleluja – zaklate fufcich!“
Cyłu nóc so swjeći, w Centrifuze piwo, palenc a holcy někotremužkuli hłowu zawjerća. Z wótřerěčakow wšak dumpaja basy najnowšeho hita „Na kofej“. A bórze wołaja wšitcy, Serbja a Němcy: „Beat, beat, bita smjetana!“
Póstniske rady pěstuja přez cyłe lěto kontakt. W meji wobhladaja sej najrjeńše sceny lětušich programow na wideju. Tež zabawne hry a koparski turněr kowaja kruty cyłk. Do toho pak wita znowa Centrifuga swojich hosći: Kaž kóžde lěto pala wšitcy zhromadnje chodojtu – direktnje před serbskim internatom.
Dalše dźěle přinoška:
Pozadk
Sorabija Lipsk –
Chceće swoje měnjenje k tutemu přinoškej wozjewić?
Wobdźělće so na našej diskusiji!